Nekonečná VKV

Kdo se vlastně zbláznil? (I)

5. července 2017 v 22:06 | K.
Sváteční den. Divný odpoledne. Jsem ve stavu vyčerpání a nemám náladu nikoho vidět. Poslední dny byly jak na houpačce. Stalo se mnohé, s emocemi a pocity mi to mává a tak jsem si řekla, že se z toho zkusím alespoň trochu vypsat... Ani vlastně nevím kde začít, jak obvyklé...

Byla mela!

25. června 2017 v 20:30 | K.
Den, po kterém jsem tak prahla, konečně nastal. Je neděle odpoledne a z pokoje vylézám akorát pro něco k jídlu. Válím se v posteli, nepředstavitelným způsobem mrhám svým časem a jsem za to hrozně ráda. Jediný, k čemu se dneska možná přinutím bude úklid pokoje, nic jinýho... Mám za sebou zase pár pestrých dní, takže tenhle prokrastinační relax si zasloužím.

Bude mela?

20. června 2017 v 15:20 | K.
Jestli je něco, co mě na mém životě baví, tak je to rozmanitost, chaos a zvraty. Občas si říkám jaký by to asi bylo mít třeba den - nebo dokonce celý týden! - kdy bych chodila do práce, tam měla všechno hotovo, takže bych dělala jen aktuální věci a pak si přišla domů, mohla si třeba v klidu otevřít knihu a přečíst víc jak kapitolu. A v mý hlavě by nezněly žádný otázky a úvahy "co by kdyby", prostě si tak žít obyčejný a trošku nudný život. Nicméně pak si uvědomím že by mě to asi dost otravovalo a tak jsem vlastně, trošku masochisticky, ráda za to, co mám...

Že mě to ještě překvapuje

14. června 2017 v 21:34 | K.
Už nějakou dobu se snažím celkem detailně zaznamenávat to, co se v mém životě děje. Udělala jsem z virtuálního deníčku takový svůj zvyk a strašně ráda si v něm zpětně pročítám. Nicméně teď mám v hlavě pusto a prázdno, a ne, není to tím, že by se nic nedělo. Děje. Možná až moc. Ale i tak, po dlouhý době si připadám překvapivě spokojeně. Snad to vydrží.

Nosí střepy štěstí?

2. června 2017 v 0:03 | K.
Jsem člověk, který byť se brání zuby nehty, stále propadá do nějakých chmurů a pochybností. Dnů, kdy si připadám šťastně a nic neřeším není moc, ale asi o to víc si je umím užívat. Uplynulý pátek a víkend byly naprosto bezchybný. Tušila jsem, že ta idylka moc dlouho nevydrží...

Stává se ze mě delikvent a skončila jsem v blázinci

29. května 2017 v 20:08 | K.
V posledním článku jsem si posteskla, že se v mi v pondělí do práce vůbec nechce. Nashromážděná únava z pracovního maratonu, nachlazení, alergie, i otrávení z chování samotného mistra holt udělaly své. Těšila jsem se na H. Ale ani on nebyl dostatečná motivace, takže když jsem se ráno, asi po 2 hodinách spánku, probudila, prošla jsem bytem a řekla si: "Dost!" A napsala jsem SMS že se omlouvám, ale zůstávám doma. Si to taky občas zasloužím, ne... A snad si aspoň odpočinu.

Stárnu a umírám

21. května 2017 v 22:30 | K.
S nostalgií vzpomínám na loňský rok, kdy jsem Svět knihy zvládala s grácií a ještě mi zbývala energie na chození po večerech pařit. Před prvním dnem jsme se v hospodě zdrželi do dvou do rána, vypili toho dostatek a i tak jsem byla schopná bez problému dojet do firmy, zařídit poslední drobnosti a pak do večera prodávat na Výstavišti.

Letos jsem spotřebu alkoholu výrazně snížila, leč ve výsledku to bylo k ničemu. Přátelé, se mnou to asi práskne. Ale tak hezky popořádku...

Vážně to chceš? Fajn. Máš to mít.

1. května 2017 v 23:42 | K.
Už ani nemám chuť o tý svý východoevropský telenovele psát. To co se semlelo tento týden snad ani popsat nejde a původně jsem si říkala, že se na to vykašlu, ale nechci ochudit pravidelný diváky. (Kam se na to hrabe nějaká Ordinace, chňa chňa.) Mno. Jak začít... Asi minulým pátkem.

"Opakuj znovu..."

10. dubna 2017 v 0:43 | K.
Na jazyky jsem odjakživa tupá, takže si ani nevzpomenu, jak se tahle primitivní pobídka při poslechu angličtiny správně řekne. Na tom ovšem vlastně ani moc nesejde...

Brala jsem přípustný dvě možnosti toho, jaký to bude po potenciálním návratu Er. První že prostě nad vším mávnem rukou a budeme pokračovat tam kde jsme přestali, nebo že se oficiálně rozejdeme. Celkem fuk, kdo s tím "koncem" přijde. Nicméně to, že po měsíci co je tady na nás nepřišla ani řeč, mně začíná už lehce srát. Ta řeč vlastně nepřišla téměř na nic. Občas si vyměníme pár smsek. Líbilo se mi co mi napsal, když jsem jela asi před 2 týdny na Vyšehrad. Prý nesmíme koukat na to co bylo, ale na to, co bude...

Přineste mi, prosím, tequilu

29. března 2017 v 21:30 | K.
Má apatie, chronická únava... to vše zvěstovalo jen ticho před bouří. Už jsem tím celkem známá, málokdy mám ve svém životě klid a mír. Sem tam, ale pak se obvykle něco semele. A jak se to teď tak hezky mele, mám pocit, že čas utíká rychlostí blesku. A nedá se zastavit. Ještě před chvílí jsem balila vánoční dárky a teď se odpoledne vyvaluju v balerínkách a mikče na houpačce a mám pocit že se upeču...

 
 

Reklama