Nekonečná VKV

Vypnula jsem emoce a život jde dál

12. března 2017 v 19:06 | K.
Obvykle čím víc mám v hlavě myšlenek, které bych ráda zaznamenala do svého virtuálního deníčku, tím je těžší vymyslet nějaký fundovaný úvod. Jsem doma. Chystám se do hospody a mám teď trošku času. A protože mám za sebou docela náročný týden, řekla jsem si, že bych se mohla trošku vypsat. Ale jak začít no...

Kdo vlastně jsi?

8. března 2017 v 14:12 | K.
Opilá šampusem, eurforií... To byla první chvíle kdy jsem si na tebe začala myslet a zároveň se zabejčila, že ti nikdy nedám šanci. Byla jsem přesvědčená o tom, že my dva jsme natolik rozdílní, že bychom spolu dlouho nevydrželi. Když jsme se na jaře začali poznávat, se zděšením jsem zjistla, že jsme si vlastně naopak dost podobní a o to horší by to asi bylo. Jak jsem s oblibou říkala, my dva bychom se samou láskou nakonec zabili...

Dej si pozor na to, co si přeješ...

5. března 2017 v 17:33 | K.
...ono by se to totiž mohlo splnit! A taky že jo. Sedím tu a čumím. Trošku se klepu, chce se mi brečet. A to vše s lehkým úsměvem na tváři a pocitem úlevy. Vyhrála jsem. Měla jsem (opět) pravdu.

V pátek jsme se potkali v práci s elektrikářem. Moje zlatíčko, vždycky si dáme kafe a vylezeme na cigáro, kde řešíme práci, psy a sem tam i nějaký drby. Je to kromě kolegyně jediný člověk z původního pracovního složení. Ostatní "zmizeli"... Bylo krásně teplo, mně za chvíli jel autobus, takže jsme si tak vykuřovali... A on položil otázku, která je pro mě vždycky trochu jako kdyby mi někdo vrazil nůž do zad.

"Co ten Er.? Furt nic? Už je jaro..."

Pamatuješ si mě?

30. prosince 2016 v 17:21 | K.
Zásadová, slušná, tichá, hodná... Jo. Taková jsem byla. Kdysi. Dávno. Muhehe. "Ranila jsi mé city, víš že jsi zlá?" Takový scény mi před pár dny začal dělat (ex)kamarád na FB. Hysterka. Taky jsem všechno brala vážně. Kdysi. Dávno...

Pokus číslo dva, chci tě učit, milé gesto aneb zážitky z mého (milostného) života

11. prosince 2016 v 19:35 | K.
Od toho dne, kdy se to všechno zvrtlo, uplynulo skoro 9 měsíců. Když jsem tehdy šla na nevinnou procházku s kamarádem, nenapadlo mě, že ten den nebudu spát doma. Že skončím přiožralá u F. a že se nám to nakonec všechno drobným technickým problémem posere. Strašně dlouho jsem tak nějak tomu osudu vyčítala, že nám to takhle překazil. Bylo mi vlastně jedno že spolu nejsme, ale s tímhle jsem se odmítala smířit a tak mi bylo jasný, že to jednou zkusíme znovu.

Trojúhelník

28. listopadu 2016 v 22:54 | K.
Vkročili jste mi do života, aniž bych o to nějak stála, zhruba před rokem. A ten obyčejnej, relativně poklidnej život, jste mi přetočili vzhůru nohama. Asi čtyřicetkrát. A když už si myslím, že daná událost je epilog, vy ne, vy se zmátoříte a zase vymyslíte něco, abych se náhodou nezačala nudit.

Nesmí se vám upřít jedno. Jste mou velkou inpirací. Založila jsem vám samostatnou rubriku a krmím ji jedním výžblebtem za druhým. Stížnosti si nedovoluju, jednou jsem si posteskla, že mi ty vékávéčka budou chybět. To bylo zrovna ve chvíli, kdy to asi po patnáctý vypadalo, že to má konečně závěrečný řešení. A ono nééé...

Serete mě. Hrozně moc, oba dva. A tenhle článek píšu proto, že až mi ten život přetočíte po čtyřicátý první, abych měla srovnání... A trošku si zavzpomínáme...

Náhodná setkání

12. listopadu 2016 v 21:38 | K.
A tak jsem se včera alespoń symbolicky vrátila do minulosti. V tom první případě to bylo příjemné v tom druhém nikoli. Když jsem mířila za kamarádkami na dámskou jízdu, míjela jsem na přechodu Římskou dva. Ten kluk u pošty nevydržel moc dlouho, ale na tu dobu, kdy jezdil s F. a pak i chvíli sám, vzpomínám ráda...

Takový ty normální vize, hledání sama sebe a další číčoviny

7. listopadu 2016 v 22:53 | K.
Jsou to asi dva měsíce, co jsem se divila, proč mi mobil přehrává asi 20 písniček furt dokola. Tři dny jsem se nepídila po příčině, pak mi to nedalo, otevřela jsem zadní kryt a zjistila, že mi někam odešla paměťová karta. Vcelku záhadné zjištění. Snažila jsem se rovzpomenout, jak se to mohlo stát... A vybavil se mi nehezký obraz, jak jsem šla z hasičárny, kde jsem slzami, vínem a především rumem s colou zalejvala žal po zmizelém Er. (a taky kulečníkový stůl a tak) a nějak se mi před barákem zamotaly nožičky. Ach ano, dáma k pohledání. Co já jsem vlastně za dámu. Už přes rok mám dělnickou školu a podle toho se většinou i chovám. Teda, na mou obranu, já padám i normálně, nepotřebuju k tomu trojku v žíle... No ale abych se vysekala tak, že mi z mobilu vypadne paměťovka, která jde vyndat jen násilím, mi přijde fakt trochu moc...

No a tak jsem teda zapátrala v útrobách šuplíku a našla kartu která obsahuje asi čtyři roky starý fotky. Teď v neděli jsem si jimi listla... A našla fotku, která získala čestné místo v menu. A hned jsem si vzpomněla na moje oblíbený HIMYM, kde Tedovi neteře a synovci skandovali u vánočního stromečku: "Číča, číča, číča!" A já si jak ta číča už nějakou dobu fakt připadám... Ale jako správnej dlaždič jsem si dneska řekla, že na to fakt mrdám, a že je to vlastně strašná sranda. To že můj osud má fakt zvrácenej smysl pro humor vím už dlouho, ale i tak mám chuť si to tu virtuálně zaznamenat.

Tatínek vám vyhlásí válku!

14. října 2016 v 15:30 | K.
V práci se teď opravdu nenudím. Objednávky značne vzrostly, objednáváme všelijaký obalový materiál na zboží, tiskárna pracuje na dotiscích vyprodaných titulů a furt k nám někdo něco vozí, nebo naopak odváží, takže s N. nosíme a nosíme. Do toho probíhá veletrh v Havlíčkově Brodě, kde sice fyzicky nejsem, ale zboží na stánek jsem z velké části připravovala. A tak dále a tak dále.

Domů tedy chodím unavená, se zvýšenou teplotou a většinou rovnou zapadnu do postele, ze které jsem schopná sledovat akorát televizi. Na slušnáka jsem po dlouhé době skončila, myslím že, ve středu. Máma využila mé bdělosti a vyprávěla mi co komu koupila k Vánocům. V tu chvíli se zjevil ve dveřích táta, začal se hrozně smát a vykřikl: "Tak co, vyhlásíme válku Ukrajině?"

Vnitřní boj

3. října 2016 v 23:40 | K.
Vždycky když mám pocit, že můj život zamrzl na určitém - a to především na ne úplně pozitivním - bodě, vrhnu se do úklidu. Do úklidu čehokoli. Pokoje, oblečení, sbírek, blogu, počítače, záložek, kanceláře nebo skladu. A tak jsem včera drhla parapet. Vzala jsem do ruky fialový plastový kelímek... Ten, ze kterýho jsem na Karlštejně do sebe vehementně klopila (nejenom) Tequilu a který se mi nějak pořád nedaří vrátit majiteli. A asi právě z něj na mě vypadl pavouk. Možná že pro štěstí...

Bývala jsem arachnofobik. Ještě tak před dvěma lety bych se po tomhle zážitku nejmíň hodinu klepala. Asi i nějaká slza by ukápla. Teď ne. Teď jsem se sice lekla, ale nakonec jsem s ironickým úšklebkem sledovala, jak ten osminohej hajzlík mizí pod hromadou polštářů v mý vlastní posteli. Fajn, nebudu si hrát na hrdinu, nechala jsem ho zdrhnout za postel a v noci jsem se několikrát probudila a koukala, jestli se mě zrovna nechystá sežrat, nebo tak něco. A i teď při psaní článku se sem tam ohlížím za sebe, jestli si náhodou zas neudělal vycházku. Zkrátka koule na to ho vzít a odnést zatím nemám.
 
 

Reklama