Nekonečná VKV

Takže tak.

28. července 2016 v 21:21 | K.
Po naší páteční pracovní výměně názorů jsem se rozhodla nad sebou tedy zamyslet. A i když mám stále svědomí čistý (hlavně když vzpomínám, jak jsem tu loni seděla u PC, čuměla na TELE TELE a u toho si stříhala roztřepený konečky vlasů - asi nejúžasnější prokrastinační činnost) vrhla jsem se tedy do doladění těch nejposlednějších restů. A tak tu sedím u kompu, trika na naskladnění před sebou a stejně píšu článek... haha...)

Pomatení mysli

25. července 2016 v 0:10 | K.
Už nějakou dobu nemám ráda neděle. Většinou se v pátek a v sobotu hrozně zmastím a tak poslední den v týdnu trávím doma. A tam se nudím a duchem jsem už stejně v práci. Dnešní neděle je ale jiná... Do práce se po páteční aférce rozhodně netěším a nejraději bych zbabělě napsala SMS, že jsem velmi indisponovaná a že na to mrdám... Ale je mi jasný že tímhle činem bych to rozhodně nezlepšila...

Nikdo neřekl, že to bude snadný...

23. července 2016 v 21:41 | K.
Už delší dobou mi zní v hlavě věta, kterou jsem použila do nadpisu. Měla jsem za to, že je z nějaký písničky, ale nemohu nic vyhledat. Ale tak na tom nesejde. Ovšem moji situaci vystihuje dokonale.

Když jsem se porozhlížela po vhodném partnerovi měla jsem naivní představy o tom, jak spolu budeme chodit na dlouhý procházky, výlety, sem tam třeba na večeři a u toho budeme zamilovaně tokat. Už ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet o Er. jsem si říkala, že to snad nemá ani cenu zkoušet, že s ním to snadný rozhodně nebude... Srdci člověk neporučí a i přes všechny racionální "ne" jsem se před 3 týdny bezhlavě do vztahu s ním vrhla. Ale že to bude takovej mazec jsem netušila. Kamarádi mi skoro nechtějí věřit, co to všechno odstartovalo, a to jim neříkám ani polovinu...

Správná odpověď je...?

15. července 2016 v 19:39 | K.
Celý minulý měsíc jsem chrlila jeden článek za druhým. Moje soukromá VKV nebrala konce a já se denně děsila, co se to sakra děje. Nikdy mě nenapadlo, že to bude taková jízda. A ta jízda končí, přátelé... K. se rozhodla... A začíná v tom pěkně lítat.

Další hráč na tahu

4. července 2016 v 23:31 | K.
Můj pradědeček, kterého jsem nestihla nikdy poznat, ukončil svůj život dobrovolně. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že trpěl maniodepresivní psychózou. Když mi to máma říkala, divně mě pozorovala... A že prý je to dědičný dodala.

Drze si touhle poruchou omlouvám ty svoje náladový výkyvy už dost dlouho, byť jsem nikdy nezašla k doktorovi, aby se ve mé hlavě pořádně pošťoural... No a kromě nálad je celej můj život taková jedna horská dráha co jezdí z mánie do deprese a já se s tím pomalu začínám smiřovat, byť nad tím ještě trošku nevěřícně kroutím hlavou...

Už dost, prosím!

2. července 2016 v 12:51 | K.
Jsi obyčejná lidská vyplašená troska, která se mi rozhodla potichounku ničit žití. Daří se ti to dokonale. Zbořils můj zdravý úsudek, zbavil mě svéprávnosti, pošlapal sebeúctu a připravil pro mě nespočet bezesných nocí. Zneužils moji důvěru a s výsměšným tónem v hlase hraješ dál tohle divadlo. Taháš za provázky, které jsou připevněné na mé mysli a já dělám vše, co si usmyslíš.

Hra začíná

28. června 2016 v 22:31 | K.
Mám za sebou tři dny na chatě s přáteli. Jela jsem tam, abych se naložila do lihu, srovnala si myšlenky a vykašlala se na všechno. Na práci, na ty moje zamotaný vztahy s muži, na povinnosti. Můj osud má ale opravdu hodně zvláštní smysl pro humor, takže mi to všechno zkomplikoval ještě víc a já, abych se z toho všeho nezbláznila, to začínám brát jako takovou zábavnou hru, ze který můžu jen získat. Pokud si to moc nepřipustím.

Jako kniha, kterou nikdy nedočtu

19. června 2016 v 22:13 | K.
Za dobu mé existence se kolem mě objevilo už celkem dost lidí. Nikdo mi ale do života nezasáhl tak jako ty... A i přesto všechno se stále vracíš a já jsem vděčná za každou vteřinu strávenou s tebou... A tak, když tě pozoruju, mám pocit, že je to vzájemný.

Byli jsme hodně mladý, mně bylo 15, tobě o rok víc. Stála jsem na chodbě střední školy a tys prošel kolem. Měli jsme tam málo kluků, na celej ten slepičinec vás bylo asi 20. Byla jsem tehdy celkem roztomilá a tak mi nedělalo problém si mezi vámi najít i pár kamarádů. Sledoval jsi "spolužačku" jak za ruku tahá nějakýho chudáka, přišels ke mně: "Vidělas to? Co to ta kráva dělá?" Popadl jsi mě za ruku a začal celou tu scénku parodovat. A já na tebe koukala s jedním nadzvedlým obočím a říkala jsem si, proboha, co je tohle zase za kreténa...

Nedoručeno

24. května 2016 v 21:53 | K.
A tak jsem si říkala, že tu blogovou aktivitu trochu zvýším. Vždycky jsem se celkem upřímně virtuálnímu světu svěřovala abych z toho všeho nezešílela, tak proč se k tomu nevrátit... A to i přesto, že se na to cítím vlastně i stará a že si říkám, jestli je to ještě vhodné.

V neděli jsem jakousi deníčkovskou zpověď rozepsala, ale nějak se mi nedařilo formulovat věty a když už jsem teda trošku chytla dech, šla jsem do báru. A jak to tak bývá, u mě se všechno mění z minuty na minutu, takže po návratu domů už by vydání toho výžblebtu ztratilo vlastně smysl.

Jsem stará a marná. Teda tvrdím to. Minulý týden mi bylo 24. Přes rok žiju samostatný život a celkem mi to vyhovovalo. Jenže příbuzným přeskočilo. Naši mě chtějí provdat, babička začala toužit po pravnoučeti a pro prababičku je to, že si nemůžu najít chlapa, největší záhada světa. A i když si teda normálně říkám, že k čemu partnera, když bych na něj stejně neměla skoro čas, díky tomuhle hromadnému naléhání jsem se teda pustila do "lovu"... A protože mě moje "oběti" serou, měla bych tu pro ně vzkazy... A možná jednou najdu koule jim to říct osobně, nebo je sem nevyzpytatelný cesty osudu přivedou a přečtou si to sami... A nebo za pár dní smažu článek a budu dělat mrtvýho brouka... A nebo vyhraju hrozně moc peněz a odstěhuju se do Austrálie, nebo mě zítra zavraždí masový vrah, nebo mi spadne strop na hlavu, nebo...

Pápá, ledová královno

6. dubna 2016 v 21:40 | K.
Není to tak dávno, co jsem v jednom článku nastínila, že nepatřím k těm, co mají ve vztazích nějaké přehnané štěstí. Nemám ani potřebu do světa vytrubovat jak je "single" (to je vážně příšerný slovo) život boží, ale zjistila jsem, že mě celkem baví o tom všem psát ať se děje co se děje. A že se toho teď děje...

Článek poslední byl smazán. Ne proto, že jsem z něj vyšla jako alkoholik, ale protože mi s odstupem času (po vystřízlivění) nepřišel tak dobrej. Ale vzhledem k tomu, že se to ve mně pořád všechno děsně motá, mám chuť se v tom virtuálně pořádně porýpat.

 
 

Reklama