Nekonečná VKV

Je to jen zkouška (2)

24. srpna 2016 v 19:15 | K.
Začal jsi něco řešit. Nespal jsi několik dní doma. Něco málo jsi mi po kouskách denně servíroval a já tomu hovno rozuměla. Viděla jsem na tobě že máš z něčeho strach. Dokonce sis změnil i telefonní číslo. Snažila jsem se ti večer dovolat a tys byl odpojenej. A já si říkala že to teda pěkně začíná a že mi asi nezbyde nic jinýho než si na to zvyknout. Nebo se s tebou rozejít hned ze začátku. Pořád jsi o tom mluvil. Nechtěl jsi mě do toho tahat a ubezpečoval mě, že o nic vlastně nejde, že ti ten člověk prostě jen dluží nějaký drahý nářadí, který ti kdysi ukradl. A že protože okradl těch lidí víc, budeš muset odjet asi domů to řešit i tam s nima. Já v tu chvíli už nevěděla ani jak se jmenuju a rozhodla se vše nechat osudu.

Je to jen zkouška (1)

24. srpna 2016 v 19:14 | K.
I když mi kamarádi říkají, že jsem člověk, co vydrží všechno a je pravda, že už jsem zažila spousty sraček a tak nějak jsem se ze všeho nakonec dostala (co jinýho mi taky zbylo, žejo) poslední dobou prožívám jednu z nejhorších nočních můr mého života. Děsím se každé další minuty, hodiny, dne… Chci aby to okamžitě skončilo, protože si myslím, že si tohle fakt nezasloužím a přemýšlím, čím jsem svou karmu tak nasrala.

Už hodně bylo napsáno. Nic to vlastně nevyřešilo. I tak mám chuť psát znova a znova a pořád dokola. Věřím, že ve skládání těchto absurdních puzzlí najdu dílek, který mi do celé skládačky chybí.

Stále si připomínám nynější motto "hlavně se z toho neposrat". Cítím se tak, jak už hodně dlouho ne. Nešťastná, vystrašená, bezradná. Prostě na píču. Mozek mi šrotuje a já si snažím vybavit maličkosti, které se v minulosti odehrály. Možná se nikdy odpovědi na své otázky nedozvím, nicméně mi snad navždy zůstane ten nejdelší a nejupřímnější deníčkovský zápisek, který jsem se rozhodla pustit do virtuální světa. Zápisek plný vzpomínek, zážitků a bolesti, které mi tu zanechal jeden člověk…

"Zamávejte nám do skryté kamery!!!"

18. srpna 2016 v 19:52 | K.
Posledních pár dní se držím hesla "hlavně se z toho neposrat" a fakt se nestačím divit, jak moc se mi život přetočil vzhůru nohama. A i když jsem si říkala, že už o tom co se děje psát nebudu, prostě mi to nedá a je to asi jediná možnost, jak si ty myšlenky nějak utřídit...

A tak končí další pohádka

15. srpna 2016 v 21:50 | K.
I když to nikoho nezajímá, cítím nutkání další kapitolu života uzavřít, alespoň zde na blogu... Nechce se mi věřit, že ten rozkošnej milej sen se ze dne na den změnil v tu nejhorší noční můru, ale zdá se, že je to tak. A protože jsem prý silná, budu se teď nějakou dobu hroutit a pak se budu smát a děkovat osudu, který má velice zvrhlý smysl pro humor, že mi připravil takovou krásnou životní lekci... Jako vždycky...

Zas jedna zbytečná neděle

14. srpna 2016 v 18:03 | K.
A tak jsem včera byla podpořit homosexuály. Ne teda na samotném pochodu, nejsem příznivcem takových akcí, ale na Letnou jsem dorazila. Z okna to vypadalo na docela chladné počasí, takže ta výheň na pláni mě nemile překvapila. Hrdinství šlo stranou stejně tak jako moje mikina.

Účastníci, se kterými jsem se tam sešla, byli už notně posilnění alkoholem. Ono pít rum na tom sluníčku už od rána... No. S Fí. jsme zašli do Billy, já si koupila akorát 3 pivka, který zteplaly ještě než jsme se stihli vrátit. Našla jsem policejní reflexní vestu. Strašně jsem si ji chtěla vzít, ale okrádat strážníky městské policie mi přišlo trošku nevhdný, takže jsem ji tam nechala...

On už nepřijde...

7. srpna 2016 v 19:14 | K.
Někdy před rokem jsem narazila na netu na zajímavé fórum: "Jak si správně přát." Začetla jsem se do něj a zjistila, že už nějakou dobu se o podobnou praktiku snažím a co je důležité, že ono to fakt tak nějak funguje. Přečetla jsem si tedy dvě tématické knihy a snažila se novými radami řídit. Musím říct, že přání se mi skutečně nakonec z velké části vyplní, ale protože něco dělám pořád asi špatně, vždycky je kolem toho strašně moc překážek a komplikací.

Ostatně tak jako ve všem co se v mém životě děje. Nepamatuju si, že by mi šlo něco stoprocentně lehce a podle plánu, Vždycky se kolem toho bambilion věcí sesype a mě to stojí o dost víc nervů a času. Nakonec se teda do toho cíle nějak dobelhám a zpětně se dokonce dokážu té samotné absurdní cestě i zasmát, ale říkám si, že už jsem na tohle dobrodrůžo taky trošku stará a že bych ocenila těch překážek o něco méně.

Taková normální rande

1. srpna 2016 v 16:51 | K.
Žiju poměrně aktivní život, kdy se domů chodím akorát tak vyspat, ale i přesto se sem tam najde den, kdy před okolním světem zůstávám schovaná v posteli a z ní vylézám jen kvůli nezbytnostem. Společnost mi pak dělá věrná dvojka televize s notebookem.

Poslední takový den se odehrál teď v neděli. A tak jsem nějak zabloudila na vinted.cz kde jsem se začetla do diskuze o šílených milostných schůzkách. Pravda, proti přispěvovatelkám (a mému milému kamarádovi Fí., který má naprosto neuvěřitelný zážitky) jsem celkem žabař, ale i tak jsem se snažila rovzpomínat na nějaké humorné situace z rande...

Takže tak.

28. července 2016 v 21:21 | K.
Po naší páteční pracovní výměně názorů jsem se rozhodla nad sebou tedy zamyslet. A i když mám stále svědomí čistý (hlavně když vzpomínám, jak jsem tu loni seděla u PC, čuměla na TELE TELE a u toho si stříhala roztřepený konečky vlasů - asi nejúžasnější prokrastinační činnost) vrhla jsem se tedy do doladění těch nejposlednějších restů. A tak tu sedím u kompu, trika na naskladnění před sebou a stejně píšu článek... haha...)

Pomatení mysli

25. července 2016 v 0:10 | K.
Už nějakou dobu nemám ráda neděle. Většinou se v pátek a v sobotu hrozně zmastím a tak poslední den v týdnu trávím doma. A tam se nudím a duchem jsem už stejně v práci. Dnešní neděle je ale jiná... Do práce se po páteční aférce rozhodně netěším a nejraději bych zbabělě napsala SMS, že jsem velmi indisponovaná a že na to mrdám... Ale je mi jasný že tímhle činem bych to rozhodně nezlepšila...

Nikdo neřekl, že to bude snadný...

23. července 2016 v 21:41 | K.
Už delší dobou mi zní v hlavě věta, kterou jsem použila do nadpisu. Měla jsem za to, že je z nějaký písničky, ale nemohu nic vyhledat. Ale tak na tom nesejde. Ovšem moji situaci vystihuje dokonale.

Když jsem se porozhlížela po vhodném partnerovi měla jsem naivní představy o tom, jak spolu budeme chodit na dlouhý procházky, výlety, sem tam třeba na večeři a u toho budeme zamilovaně tokat. Už ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet o Er. jsem si říkala, že to snad nemá ani cenu zkoušet, že s ním to snadný rozhodně nebude... Srdci člověk neporučí a i přes všechny racionální "ne" jsem se před 3 týdny bezhlavě do vztahu s ním vrhla. Ale že to bude takovej mazec jsem netušila. Kamarádi mi skoro nechtějí věřit, co to všechno odstartovalo, a to jim neříkám ani polovinu...

 
 

Reklama