Nekonečná VKV

2 měsíce

5. srpna 2015 v 0:43 | K.
62 dní.
1488 hodin.
89280 minut.
5356800 vteřin.
To bylo.


Ať zaprší...

15. července 2015 v 23:59 | K.
Čtyřlístky přestaly růst. Místo, kde jsem je ještě nedávno trhala, je prázdné, seschlé. Čeká na déšť. Marně. Naivně. I přesto se na něj stále vracím a znovu a znovu hledám ty malý čtyřlistý hajzlíky. Zmutovanej plevel. Záhadu, nad kterou si už vědci dávno přestali lámat hlavy, protože na tom vlastně nesejde. Nevzdávám se, i když s každým dalším neúspěchem přimačkávám poslední zbytky víry níž a níž... Možná bych se měla porozhlédnout po nářadí a začít jim kopat hrob. Zapálit svíčku a jít. Pryč. Daleko. Nikam. Kamkoli. Čert to vem.

Někdy nebo nikdy?

2. července 2015 v 14:52 | K.
Hodně bylo napsáno. Až moc možná. Dva články jsem nakonec sprovodila ze světla virtuálního světa, tři tam pořád visí. Říkala jsem si, že už se na to vybodnu, že už to nebudu řešit a když už, tak jen sama se sebou. Ale od pondělka mi v hlavě šeptá hlásek, že bych mohla zneužít současné TT a alespoň zde na blogu tu příšernou telenovelu, do které jsem se dostala, ukončit.

V hudbě je pravda

25. června 2015 v 0:23 | K.
Na Sweet Symphony denně pár lidí zajde. Nejsou to závratná čísla, ale pro klid autora a jeho duše (která poslední dobou houbeles tvoří) to bohatě stačí. A mezi nimi jsi i ty, čtenáři. Vím to. Nejsem sice zdatná v oblasti informačních technologií, ale něco málo jsem se už přecejen naučila...

Přemýšlím, co tě ke mně přivádí. Párkrát denně otevřeš můj blog. Možná si pročítáš poslední články pořád dokola, možná čekáš, co nového mé rozložené nitro zase vybleje do éteru. Říkal jsi, že mi sloh vždycky šel. Vím, že je uhozený v mém věku tahat tyhle soukromý věci na světlo internetu, ale já poslední dobou nejednám racionálně a je mi tak vlastně docela fajn. A to i přesto, že - jak by řekla moje dobrá přítelkyně - jsem hrozně nešťastná. Jsem ráda za to, že jsem se konečně naučila upřímnosti. A to nejenom k tobě, ale především k sobě. Mrzí mě, že mi to trvalo tak dlouho, ale lepší teď než nikdy...

Duševní výbuch

13. června 2015 v 9:00 | K.
Všude dobře, na balkoně nejlíp. Výhled do tmy, na letiště, na motající se návštěvníky z blízkého non stopu... Klepu si popel na display mobilu a lituji, že nemám 3 ruce... Do té třetí bych uchopila skleničku plnou vína, které jsem si protekčně mohla v mé oblíbené vietnamské večerce vybrat z regálu za pultem. Jsem už zkrátka takový štamgast.

Nahrávám na instagram pozitivní fotky a komentuji je - jak jinak než pozitivními popisky. Moderně řečeno - hashtagy... Tímto činem se snažím přesvědčit jedno ze svých já, že jsem neskutečně sluníčkový šťastný člověk. I přesto, že další z já připomíná, že zdravý skepticismus není od věci... A negativní část mého já přímo řve, že všechno je nahovno!

This is not me... and it makes me mad...

12. června 2015 v 19:28 | K.
Sedím už několik hodin na posteli a čumím nepřítomně do notebooku. Sem tam se přistihnu, jak bezduše roluji facebookovou zdí...

Jsem sama doma, je tu divný ticho. A to i přesto, že si pouštím - jak stereotypní - Sunrise Avenue... Když ony ty jejich texty tak nějak dokáží vždycky vystihnout to, co zrovna cítím. Viz. název článku, kterej jsem vykradla z písničky Bad.

 
 

Reklama