Nekonečná VKV

Nedoručeno

24. května 2016 v 21:53 | K.
A tak jsem si říkala, že tu blogovou aktivitu trochu zvýším. Vždycky jsem se celkem upřímně virtuálnímu světu svěřovala abych z toho všeho nezešílela, tak proč se k tomu nevrátit... A to i přesto, že se na to cítím vlastně i stará a že si říkám, jestli je to ještě vhodné.

V neděli jsem jakousi deníčkovskou zpověď rozepsala, ale nějak se mi nedařilo formulovat věty a když už jsem teda trošku chytla dech, šla jsem do báru. A jak to tak bývá, u mě se všechno mění z minuty na minutu, takže po návratu domů už by vydání toho výžblebtu ztratilo vlastně smysl.

Jsem stará a marná. Teda tvrdím to. Minulý týden mi bylo 24. Přes rok žiju samostatný život a celkem mi to vyhovovalo. Jenže příbuzným přeskočilo. Naši mě chtějí provdat, babička začala toužit po pravnoučeti a pro prababičku je to, že si nemůžu najít chlapa, největší záhada světa. A i když si teda normálně říkám, že k čemu partnera, když bych na něj stejně neměla skoro čas, díky tomuhle hromadnému naléhání jsem se teda pustila do "lovu"... A protože mě moje "oběti" serou, měla bych tu pro ně vzkazy... A možná jednou najdu koule jim to říct osobně, nebo je sem nevyzpytatelný cesty osudu přivedou a přečtou si to sami... A nebo za pár dní smažu článek a budu dělat mrtvýho brouka... A nebo vyhraju hrozně moc peněz a odstěhuju se do Austrálie, nebo mě zítra zavraždí masový vrah, nebo mi spadne strop na hlavu, nebo...

Pápá, ledová královno

6. dubna 2016 v 21:40 | K.
Není to tak dávno, co jsem v jednom článku nastínila, že nepatřím k těm, co mají ve vztazích nějaké přehnané štěstí. Nemám ani potřebu do světa vytrubovat jak je "single" (to je vážně příšerný slovo) život boží, ale zjistila jsem, že mě celkem baví o tom všem psát ať se děje co se děje. A že se toho teď děje...

Článek poslední byl smazán. Ne proto, že jsem z něj vyšla jako alkoholik, ale protože mi s odstupem času (po vystřízlivění) nepřišel tak dobrej. Ale vzhledem k tomu, že se to ve mně pořád všechno děsně motá, mám chuť se v tom virtuálně pořádně porýpat.

Zkus si... znovu (ne)namlet tlamu.

14. března 2016 v 16:26 | K.
Když jsem viděla minulé téma týdne, říkala jsem si, že můj život je poslední dobou taková hořkosladká komedie... A to především co se týká vztahů - a to, prosím, těch milostných... A i když vím, že s tím stejně nic neudělám, tak tahle soukromá telenovela je docela dobrej námět na deníčkovský výlev. No a protože mám pocit, že jsem si už poněkolikáté namlela hubu a jako nepoučitelný naivní blbec mě to ještě párkrát jistě čeká, přiřazuji článek k tématu současnému...

2 měsíce

5. srpna 2015 v 0:43 | K.
62 dní.
1488 hodin.
89280 minut.
5356800 vteřin.
To bylo.


Ať zaprší...

15. července 2015 v 23:59 | K.
Čtyřlístky přestaly růst. Místo, kde jsem je ještě nedávno trhala, je prázdné, seschlé. Čeká na déšť. Marně. Naivně. I přesto se na něj stále vracím a znovu a znovu hledám ty malý čtyřlistý hajzlíky. Zmutovanej plevel. Záhadu, nad kterou si už vědci dávno přestali lámat hlavy, protože na tom vlastně nesejde. Nevzdávám se, i když s každým dalším neúspěchem přimačkávám poslední zbytky víry níž a níž... Možná bych se měla porozhlédnout po nářadí a začít jim kopat hrob. Zapálit svíčku a jít. Pryč. Daleko. Nikam. Kamkoli. Čert to vem.

Někdy nebo nikdy?

2. července 2015 v 14:52 | K.
Hodně bylo napsáno. Až moc možná. Dva články jsem nakonec sprovodila ze světla virtuálního světa, tři tam pořád visí. Říkala jsem si, že už se na to vybodnu, že už to nebudu řešit a když už, tak jen sama se sebou. Ale od pondělka mi v hlavě šeptá hlásek, že bych mohla zneužít současné TT a alespoň zde na blogu tu příšernou telenovelu, do které jsem se dostala, ukončit.

V hudbě je pravda

25. června 2015 v 0:23 | K.
Na Sweet Symphony denně pár lidí zajde. Nejsou to závratná čísla, ale pro klid autora a jeho duše (která poslední dobou houbeles tvoří) to bohatě stačí. A mezi nimi jsi i ty, čtenáři. Vím to. Nejsem sice zdatná v oblasti informačních technologií, ale něco málo jsem se už přecejen naučila...

Přemýšlím, co tě ke mně přivádí. Párkrát denně otevřeš můj blog. Možná si pročítáš poslední články pořád dokola, možná čekáš, co nového mé rozložené nitro zase vybleje do éteru. Říkal jsi, že mi sloh vždycky šel. Vím, že je uhozený v mém věku tahat tyhle soukromý věci na světlo internetu, ale já poslední dobou nejednám racionálně a je mi tak vlastně docela fajn. A to i přesto, že - jak by řekla moje dobrá přítelkyně - jsem hrozně nešťastná. Jsem ráda za to, že jsem se konečně naučila upřímnosti. A to nejenom k tobě, ale především k sobě. Mrzí mě, že mi to trvalo tak dlouho, ale lepší teď než nikdy...

Duševní výbuch

13. června 2015 v 9:00 | K.
Všude dobře, na balkoně nejlíp. Výhled do tmy, na letiště, na motající se návštěvníky z blízkého non stopu... Klepu si popel na display mobilu a lituji, že nemám 3 ruce... Do té třetí bych uchopila skleničku plnou vína, které jsem si protekčně mohla v mé oblíbené vietnamské večerce vybrat z regálu za pultem. Jsem už zkrátka takový štamgast.

Nahrávám na instagram pozitivní fotky a komentuji je - jak jinak než pozitivními popisky. Moderně řečeno - hashtagy... Tímto činem se snažím přesvědčit jedno ze svých já, že jsem neskutečně sluníčkový šťastný člověk. I přesto, že další z já připomíná, že zdravý skepticismus není od věci... A negativní část mého já přímo řve, že všechno je nahovno!

This is not me... and it makes me mad...

12. června 2015 v 19:28 | K.
Sedím už několik hodin na posteli a čumím nepřítomně do notebooku. Sem tam se přistihnu, jak bezduše roluji facebookovou zdí...

Jsem sama doma, je tu divný ticho. A to i přesto, že si pouštím - jak stereotypní - Sunrise Avenue... Když ony ty jejich texty tak nějak dokáží vždycky vystihnout to, co zrovna cítím. Viz. název článku, kterej jsem vykradla z písničky Bad.

 
 

Reklama